Návštěva Sgt. Josepha V. Williamse, RAF
Joe Williams, 2011
 | Dne 8. 11. 2011 navštívil naše muzeum a obec Kovářská veterán RAF, pan Joseph V. Williams (89). |
Sgt. Joseph V. Williams byl členem osádky bombardovacího Lancasteru RAF, sestřeleného nočním stíhačem Luftwaffe nad Krušnými horami v noci z 5. na 6. března 1945. Trosky letounu dopadly z části u Kovářské, podstatná většina bombardéru pak u Klášterce nad Ohří. Celá osádka F/O Jima Alexandera se zachránila na padácích a byla zajata.
Lancaster NG 240 CF-F2 „Fox 2“/ „Freddie Firkin“
Ve zmíněnou noc havarovalo v oblasti česko-německého Krušnohoří několik britských bombardérů, z toho tři na území ČR. Pan Williams je posledním žijícím letcem z těchto tří osádek.
Noční boj nad Krušnými horami proběhl v rámci britského bombardování Chemnitzu, operace Thunderclap během níž RAF ztratila okolo 40 bombardérů.
Sychravé listopadové úterý se pro všechny zúčastněné stalo velmi srdečným dnem, který jsme s Joe Williamsem a jeho doprovodem strávili. Celou „expedici“ tvořili samotný veterán Joe Williams, jeho dcera Maxine, pan Robert Pyett, Jr. – syn hřbetního střelce ze stejného Lancasteru a naši čeští přátelé, bývalí redaktoři časopisu Letectví a Kosmonautika, kteří jsou neodmyslitelně spjati s pátráním po osudu „Foxe 2“ a jeho osádky již od osmdesátých let, Čestmír Zbuzek a Martin Velek. Čestmír Zbuzek je autorem „revolučního článku „Příběh Lancasteru CF-F2“, který vyšel ve třech dílech časopisu L+K již v předrevolučním roce 1988.
Jim patří také velký dík za to, že se moje aktivity z dětství okolo zadní střelecké věže Joe Williamse, kterou jsme jako kluci nalezli u Kovářské, mohly po letech spojit s tím, kdo v ní sedával...
Tato návštěva není první v naší oblasti, kterou pan Williams absolvoval. Pomineme-li, že zde byl poprvé nedobrovolně v mrazivé ráno 6. března 1945, od poloviny osmdesátých let byl v ČR několikrát. Bude to ale jeho první návštěva muzea, které (mimo jiné) obsahuje stálou expozici věnovanou boji, při kterém byl Joe Williams sestřelen. Expozice „Operace Thunderclap“ byla v našem muzeu slavnostně otevřena 10. 9. 2010 Col. Jamie Athillem, britským vojenským přidělencem v ČR. Obsahuje především informace o osádkách RAF a Luftwaffe sestřelených během dvou nocí operace Thunderclap, přičemž ústředním prvkem expozice je případ Lancasteru CF-F2 - osádky, které byl Joe Williams členem. Naše muzeum je jedinou stálou expozicí, která ve větší míře seznamuje návštěvníky s tímto případem.
Nesměla chybět zejména návštěva místa havárie zmiňovaného Lancasteru, stejně jako již několikátá návštěva Státního okresního archivu v Kadani, jehož budova sloužila v r. 1945 coby městské vězení a kde byl p. Williams po zajetí nějakou dobu zadržován a proběhlo rovněž přijetí starostkou obce Kovářská.
Joe před expozicí věnovanou jeho osádce
Detailní pohled do vitríny Lancasteru CF-F2
O dva dny později jsme se s Joem v Praze zúčastnil slavnostní premiéry dokumentárního filmu Martina Froydy „Oprace Thunderclap – poslední mise.
Celým dnem vás provede fotogalerie uveřejněná na Facebooku našeho Muzea:
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.10150471562640356.362118.195962885355&type=1
Jan Zdiarský
Detailní informace o příběhu Joe Williamse, jak byla zpracována p. Čestmírem Zbuzkem pro výstavu Final Destination Czechoslovakia, v Praze, v r. 2005 (a jejímž kurátorem byl J. Zdiarský z našeho muzea):
(více viz. článek „Příběh Lancasteru CF-F2“, časopis Letectví a kosmounautika, 1988, č. 1, 2, 3)
Seržant Royal Air Force Joseph V. Williams sloužil u Královského letectva v 625. Squadroně Bomber Command, se kterou se zúčastňoval náletů nad Německo a okupovanou Evropu. Pátého března 1945 usedl do zadní věže Lancasteru NG 240 naposledy. V tu noc se měl se svou osádkou vydat na dalekou cestu nad německý Chemnitz. Návrat byl plánován v brzkých ranních hodinách. Pro Joea Williamse a jeho osádku však měl být poněkud opožděn. Měl trvat několik měsíců a vést přes plameny spalující trup letounu ve vzduchu, třepotání vrchlíku padáku, bloudění v zasněžené krajině severozápadních Sudet a zajatecký tábor. Joe i jeho kamarádi z osádky Lancasteru přezdívaného „Fox 2“ na počátku toho dlouhého návratu pohlédli do očí smrti. Jako mnozí jiní v tu dobu a v těch místech. Osádka Jima Alexandera, ke které Joe patří, však měla to štěstí, že může o pohledu do očí smrti vyprávět. Nezbytností pro jejich záchrany byly padáky. A o takovém padáku, stejně jako o nevysvětlitelném zásahu osudu je neobyčejný příběh Joea Williamse:
„Počátkem roku 1945 mi bylo dvaadvacet let. Večer před náletem na Chemnitz jsme s naším pilotem Jimem Alexandrem, navigátorem Billem Petrachenkem a horním střelcem Bobem Pyettem společně zašli do hostince Waterloo v Laceby, nedaleko od letiště Kelstern, na němž sídlila naše 625. squadrona. Byla to naše první návštěva, jinak sem hoši běžně nechodili.
Později večer jsem v obvyklém rozhovoru zaslechl říkat Billa cosi o náhradním padáku. Jeho existence mi až dosud byla utajena, proto jsem se zeptal, kde by se měl náhradní padák nacházet. ,Za Jimovým sedadlem', zněla odpověď...
Druhý den, 5. března 1945 se všechny osádky perutě dostavily ve 13:30 h na předletovou přípravu. Vstoupil jsem okolo stráží do místnosti a hledal na mapě Evropy, zakrývající většinu jedné stěny, červenou čáru. Označovala trasu našeho letu nad cíl. Linka začínala a opět končila na naší základně, mezitím však protkla téměř celé Německo. Dnešním cílem byl Chemnitz, ležící asi 20 mil od československých hranic.
Po briefingu jsme byli rozvezeni k letounům. Přesvědčili jsme se, že naše zařízení fungují, Jim nastartoval motory našeho Foxe 2. Po startu jsem zaregistroval změnu vyvážení letounu. Pomalu jsme zatáčeli doleva, až se pod námi znovu objevilo letiště. Nejprve jsme namířili k městu Reading. Tam se naše peruť měla setkat s ostatními a vytvořit mohutný bombardovací svaz. Změna kursu nás zakrátko přivedla nad Beachy Head, dole pod námi jsem tušil rodný dům. Opouštěli jsme anglické břehy.
Krátce na to začala stoupat teplota pravého vnějšího motoru, takže bylo nutno jej vypnout. Jim dostal od nás ostatních souhlas k pokračování v letu. Museli jsme však opustit svaz a letět poněkud níže a pomaleji...
Pátral jsem neustále ve tmě, obklopující náš letoun. Pokud bych přestal hýbat svou věží, hrozilo by nebezpečí zamrznutí jejího hydraulického ovládání. Jim takové polevení mé pozornosti okamžitě pozná. Hlavně čtyř Browningů působí mírně jako směrové kormidlo. Dokud se pilotovi na přístrojové desce hýbe kompas, ví, že zadní střelec je v pořádku. Jim se však i tak o tom jednou za několik minut přesvědčuje dotazem v interkomu.
Přiletěli jsme k Chemnitzu s o jeden motor oslabeným Foxem 2 v době, kdy se už nad ním rozlévala záře požárů. Obloha byla prázdná - dorazili jsme skutečně jako poslední. Po odhození pum ještě následovalo Floydovo ulehčené oddychnutí: ,a teď rychle odtud!'
Jim namířil k otočnému bodu. Návrat domů, jak se zdálo, už nám nic nemohlo překazit. Zabýval jsem se svým elektrickým zaměřovačem, který se porouchal. Znenadání se na ohněm prosvětlené obloze objevila temná silueta dvoumotorového Junkerse 88. Okamžitě jsem jeho přítomnost oznámil ostatním. ,Jime, udělej mírnou zatáčku, třeba nás ještě neuviděl.' Fox 2 se otáčí doleva, Junkers však také. Je to stíhací letoun s obávanými kanóny ,Schraege Musik' a má namířeno přímo pod nás. Jakmile se mi přiblížil na dostřel, zahajuji palbu. Nezdá se mi ale, že bych zaznamenal jakýkoliv úspěch.
Jim zkouší opakovat manévr, který nás naučili v kursu. Má střelcům poskytnout šanci pro zásah útočníka a současně mu i uniknout ze zaměřovače do tmy. Němec náš záměr prohlédl - nejspíš s ním přišel do styku v předchozích soubojích se spojeneckými letadly. Stále se nás drží a potom střílí. Údery jeho střel jsou natolik silné, že Bob Pyett je nejprve zaznamenal sluchem. Několik kulek prolétlo jen pár centimetrů od Billa Petrachenka. Do posledního okamžiku se s kulomety co nejvíce skloněnými pokouším nepřátelského pilota odehnat. Pak se objevuje oheň, zbraně se odmlčí a věž nereaguje na mé pokyny. Navíc oněmí i sluchátka v mé kukle.
Po stíhačově útoku se palubní inženýr Cliff Lear snaží zjistit rozsah škod. Z kopule v zadní části pilotní kabiny spatřil benzín, vytékající z prostřílených nádrží, a ocasní plochy, z nichž odlétávaly celé kusy hořícího potahu. Jim okamžitě vydal rozkaz k opuštění letounu jak interkomem, tak rozsvícením žárovek na stanovištích jednotlivých členů osádky. Pak držel Foxe 2 co nejdelší dobu v přímém směru. Bob Pyett seskočil ze své věže do hořícího trupu, otevřel vstupní dveře, odrazil se a zatáhl za uvolňovač padáku. V tu chvíli ho proud vrhl nazpět a pod nohama se mu rozlilo hedvábí vrchlíku. Bob vrchlík zmačkal do náruče a po zádech vyskočil znovu, tentokrát úspěšně.
Žár v mé věži se stále stupňuje. V novějších verzích Lancasterů je pod sedadlem zadního střelce součást elektrického vybavení, na padák už tudíž nezbývá místo. Musím pro něj až ke stabilizátoru výškové ocasní plochy. Od toho mne však dělí dvířka za mými zády a ta nejdou otevřít! První náboje explodují v ohni
a jedna kulka mi prolétá pravou nohavicí pod kolenem. Dvířka odolávají mým pokusům. Rezignuji a sedám si opět za kulomety. Ale já se chci odtud dostat! Poslední zoufalý útok ramenem vzápětí odkrývá pohled kupředu do trupu. Celý jeho vnitřek je vyplněn obrovskou ohnivou spirálou, v níž žhnou zbytky toho, co kdysi bývalo mým padákem. Všechny mé myšlenky se soustřeďují na jedinou krátkou větu, kterou jsem zaslechl před čtyřiadvaceti hodinami v hostinci Wateloo. Náhradní padák je za Jimovým sedadlem! Strhl jsem z obličeje masku dýchače a vrhl se do plamenů. Po cestě musím překonat průběžný stabilizátor, toaletu, pumovnici a hlavní nosník křídla. Asi v polovině je mi jasné, že Foxe 2 už nikdo neřídí. Celý popálený se dopotácím do pilotní kabiny, odkud už všichni vyskákali v domnění, že my vzadu jsme již letoun opustili, anebo nežijeme. Náhle se v průchodu napravo pod přístrojovou deskou mihne Jimův stín. ,Co cheš?' křičí. ,Náhradní padák!' ,Je za sedadlem!' vyhrkne a běží se mnou nazpět. Za Jimovým sedadlem náhradní padák není. Udělám ještě pár kroků dozadu k hroznému ohni v trupu a odhrnuji záclonku pod navigátorovým stolkem. ,Tady je!' křičím vítězně a připínám si padák na postroj. Pak se protáhnu k přednímu nouzovému východu a skáču jako první. Jim za mnou. Kdesi daleko za mými zády zaslechnu náraz a pak nastane ticho...“
Joe Williams a všichni jeho kamarádi z osádky přežili své peklo a postupně se stali na několik týdnů válečnými zajatci. Brzy přišel konec války a s ním svoboda. Joe dodnes uchovává útržek náhradního padáku, který mu v mrazivé březnové noci roku 1945 zachránil život. Na konci osmdesátých let se vydal dvakrát do Československa, aby se znovu podíval na místa nad kterými byl jeho život na misce vah... tím zrnkem písku, které pomohlo převážit, byla prostá věta pronesená při běžném rozhovoru v pubu „Padák je za Jimovým sedadlem...“